Termín bioplasty je velmi široký a nelze zde dělat zobecněná prohlášení o rozložitelnosti.
Dá se očekávat, že v budoucnu v rámci úspory neobnovitelných zdrojů surovin budou vznikat bioplasty, které si budou zakládat na své nerozložitelnosti.
Označení „bioplasty“ tedy nic neříká o jejich rozložitelnosti a je nutné se vždy zajímat, zda vůbec tyto plasty rozložitelné jsou a jak rozklad funguje. Solidní výrobek by měl být označen tak, aby bylo jasné, o jaký plast se jedná. Nejčastěji se můžete setkat s recyklačním trojúhelníkem doplněným o číslo, případně zkratku, která označuje druh plastu, nebo dalšími symboly, které deklarují jak s použitým výrobkem naložit. Bohužel u všech výrobků tomu tak není, ale zákazník má vždy možnost výrobek bez označení nekoupit.
Velmi zjednodušeně můžeme rozložitelné plasty rozdělit na degradabilní (často se označují jako 100% rozložitelné) a kompostovatelné.
Za degradabilní plasty můžeme považovat nejrůznější druhy plastů, u kterých je různými přísadami urychlen jejich rozklad. K tomuto účelu se nejčastěji používá tak zvané oxo degradační činidlo d2w, které pomocí oxidace uhlíkové vazby plastu umožní jeho další biologický rozklad. Jedná se tedy o proces, který není primárně vázán na činnost mikroorganismů a tyto plasty proto nejsou kompostovatelné. Této problematice se podrobně věnuje Karolína Marešová ve své studii „Testování rozložitelnosti plastů d2w“.
Kompostovatelné plasty mají specifický účel a nenahrazují naši lenost.
Odpadem se nejčastěji stávají obalové plasty, proto u všech obalů musí být vyřešeno, kde skončí, když přestanou sloužit jako obal. A to se týká i rozložitelných plastů, které v žádném případě nejsou určeny k tomu, aby se volně odhazovaly do přírody. Optimální rozklad totiž probíhá za specifických podmínek a tyto podmínky je nutné dodržet. Bilogicky rozložitelné plasty v přírodě bakterie nakonec rozloží, avšak za podstatně delší dobu než při řízeném kompostování.
Podstatou kompostovatelnosti bioplastů je, že umožňují, aby se do nich dostala vlhkost a s touto vlhkostí bakterie, které pak škrob využívají jako zdroj energie. Kompostovatelné plasty jsou tedy schopné propouštět vlhkost.
Kompostovatelné plasty se rozkládají činností plísní, bakterií a dalších mikroorganismů. Jejich rozklad tak nejlépe probíhá v prostředí kompostu, kde je dostatek vlhkosti a bakterií. Rozkladu napomáhá i teplota. Paropropustnost kompostovatelných plastů je velmi ceněná vlastnost u obalů potravin u kterých chceme, aby zůstaly dlouho čerstvé a zároveň se k nim nedostal prach a nečistota. Týká se to ovoce, zeleniny, různých rostlinných produktů, ale i pečiva, které se v těchto obalech nezapaří, ale ani neokorá. Paropropustnost je velmi ceněná i při sběru rostlinných zbytků v domácnostech, kde se tak snižuje nepříjemný zápach, ale i tvorba plísní. Možnost odparu eliminuje výluh a následné zahnívání odpadu v tomto výluhu, který
Podpoře odděleného sběru biomateriálu a kompostování se již do roku 2004 věnujeme v Ekodomově, který vyzkoušené a osvědčené produkty nabízí prostřednictvím portálu Ekonákup.cz. Za dobu svého působení jsme prakticky odzkoušeli různé druhy kompostovatelných plastů. Ne všechny materiály, které nám prošly rukama, při kompostování fungovaly ideálně a je nutné rozlišovat, za jakých podmínek se materiály kompostují.
Základní podmínkou kompostovatelnosti je kompletní biologická rozložitelnost do 90 dnů. V Evropě se splnění této podmínky dokládá značkou udělenou certifikační autoritou Din Certo (Seedling logo) nebo Vincote (logo OK Compost).
I certifikované produkty však fungují různě. Všechny se kompostují na průmyslových kompostárnách, ale jen některé dobře fungují při domácím kompostování. Ekonákup se proto u sáčků určených pro sběr biomateriálu zaměřuje výhradně na materiál určený pro domácí kompostování. Sáčky nabízené na Ekonakup.cz jsou vyráběné v EU a v případě požadavku lze na sáček doplnit potisk podle potřeb svozové společnosti či obce, aby byly snadno rozeznatelné. Sáčky vyhovují jak pro sběr bioodpadu do hnědých popelnic, tak pro domácí kompostování.
Sáčky brzdí průchod vzduchu kompostem, a tím se snižuje přísun vzduchu k bakteriím uvnitř sáčků. Je proto nutné si pamatovat, že sáček musí být zcela zapraven do kompostu a pokud se do kompostu dává i s obsahem, měl by být porušený, aby se do sáčku dobře dostával vzduch. To se týká především komunitního kompostování. Při kompostování v komunitních kompostérech proto doporučujeme sáčky využít ke sběru materiálu, využít jejich paropropustnost a snadnou přenositelnost, ale do kompostéru je nedávat. Kompostovatelný plast totiž má pro samotný kompost zcela minimální přínos, neboť bakterie jej téměř celý přemění jen na CO2 a vodu. Při komunitním kompostování rostlinných zbytků z domácích kuchyní má materiál často převahu dusíkaté složky. Je proto výhodnější použít sáčky papírové, které se rychleji rozloží, a navíc doplňuji do kompostu potřebnou uhlíkatou složku.
Použitelné kompostovatelné plasty se nejefektivněji využijí ve spalovně. Při hledání nejlepšího způsobu využití znečištěných a často i částečně degradovaných kompostovatelných obalů vidím spalovnu jako nejlepší způsob využití energie uložené v sáčku. Zatím co pro kompost není sáček žádným přínosem a v větším množství může kompostování komplikovat, ve spalovně vznikne ze sáčků teplo využitelné pro výrobu elektrické energie.
Text vznikl jako reakce na nepřesnosti zveřejněné v článku „Ještě se nestalo, aby něco tak dokonale nefungovalo, říká český vědec. Bioplasty se měly v přírodě rozkládat, některé jsou ovšem nebezpečnější než ty obyčejné“. Autorka Šárka Mrázová zde uvádí tvrzení, která jsou zavádějící a považuji za nutné informace poopravit a doplnit.
Hned v úvodu článku se dozvídáme, že "Výzkum českých vědců ukázal, že se bioplastové obaly v přírodě samy nerozloží". Od autorky článku jsem se dozvěděl, že samotnou studii nečetla. Vycházela ze souhrnu poskytnutého Technologickou agenturou ČR, ze sdělení autora studie, vedoucího laboratoře Ústavu experimentální botaniky Tomáše Vaňka a dalších citovaných subjektů. Ani mně se nepodařilo od autora studii získat, neboť bez souhlasu TAČR prý nelze studii poskytovat a tento souhlas zatím nebyl vydán.
Ve své reakci proto vycházím z 15 let zkušeností práce s bioplasty a věřím, že i pro čtenáře bude můj pohled prospěšný.
Autor článku: Tomáš Hodek
aktualizováno: 11. 3. 2023